A o čem že je to vlastně řeč?
Když před dobře čtyřiceti lety na koncertu v té době populární dětské skupiny Buřinky její zpěvák Jiří Čeporan prohlásil, že Plzeň poznal hned poté, co vystoupil z autobusu a spadnul rovnou do výkopu, moc dobře jsem nechápal, čemu se ti dospěláci kolem mě smějí. A moc k smíchu mi to není ani dnes, když se jako řidič zkouším nejen v dopravní špičce promotat zácpou prokládanou jednou objížďkou za druhou.
Jistě, je potřeba opravovat, a buďme rádi, že na to v dnešní době vůbec jsou peníze. Přesto se ale nemůžu zbavit dojmu, že čeho je moc, toho je prostě příliš a že by snad všechny ty výluky, uzávěry a omezení přece jen šly zorganizovat aspoň trochu lépe.
Už kombinace všech dopravních omezení spojených s opravou železniční trati k našim západním hranicím s omezeními spojenými s opravou mostu u Jána je dost výživná. Během vlastně už jen několika týdnů se začne opravovat most na Americké, zavírat se bude hlavní tah od Belánky na Borská pole...
Fajn, snad to všechno v budoucnu přinese kýžený efekt. Jenže po Plzni je potřeba pohybovat se nejen za dva tři roky, ale i dneska. A to v některých místech vážně začíná být problém.
Jeden příklad podivné koordinace za všechny. Po té, co padl druhý železniční most v Prokopově ulici a jeho ruiny několik týdnů nenechají projít dokonce ani chodce, natož auta, logicky zesílil pohyb vozů po ulici U trati, která je jedinou objízdnou variantou. Už několik dnů je ale i na téhle komunikaci sveden provoz ze čtyř pruhů do dvou, protože přímo nad projíždějícími auty se opravuje další železniční most.
Nad tím už opravdu trochu zůstává rozum stát. Prokopova ulice byla po postavení prvního nového mostu několik měsíců plně průjezdná, než začala další demolice. Opravdu nebylo možné most nad ulicí U trati opravovat v té době, případně s ní počkat několik týdnů, než bude možné znovu projet Prokopovou? Přivést na jakoukoliv silnici odkloněnou dopravu a vzápětí polovinu téhle objízdné trasy uzavřít, mi vážně přijde jako diletantství.
Takže ještě jednou. Hej, páni konšelé, ministři, ředitelé – vážně by to nešlo trochu lépe?